Za jarními krásami Malé Fatry
Tentokrát jsme se na Malou Fatru dostali se zájezdem, který organizovala Nemocnice Třinec, kde pracuje má manželka.
V pátek po příjezdu do Terchové - Bieleho potoka vycházíme v 10:00 na naší první jarní tůru na Malé Fatře. Dnes zdoláme Dolné a Horné Diery. Vystoupíme do sedla Medzirozsutce (1225 m.n.m.). Kdo bude chtít, tak vyšplhá na Malý Rozsutec. Pak kolem Velkého Rozsutce přejdeme přes sedlo Medziholie (1185 m.n.m.) do Štefanové. Měli bychom to zvládnout za 5 hodin, což je asi 13 km.
Na tuto tůru vychází asi celý autobus, ale ne všichni jsou znalci místních poměrů, jelikož jsou dost chabě oblečení či obutí, přitom se občas půjde přímo korytem potoka, po skalách a kovových žebřících a řetězech.
Já s Erčou a částí osazenstva busu odbočujeme na Nové Diery a trasu si prodlužujeme, ale stojí to za to! Procházíme skalními soutěskami, mnohdy se jen stěží (já) vlezeme do skalní průrvy, abychom mohli dále pokračovat. Je to tu nádherné. Brodíme se potokem a přidržujeme se řetízků a různých drátů natažených po skalách. Vrcholové partie jsou již pralesního charakteru. Padlé stromy jsou porostlé dřevokaznými houbami - kopytovci a různými druhy mechu. Jsou přirozenou součástí místního horského koloritu. Toto místo je velice fotogenické. Mít tak více prostoru na paměťové kartě. To by se cvakalo!
Najednou jsme na pasece v sedle Medzirozsutce . Oba Rozsutce máme na dohled. Kvetou tu Ocůny jesenní či Šafrány. Prý je v tom rozdíl, ale já se v tom neorientuji. Dále jistý druh Hořce, ale odborný název zase nevím, ale je překrásný. Jaro na Fatře je malebné. Rozkvétající louky jsou ukončeny horskými velikány se sněhovými jazyky.
Na Velký Rozsutec se nesmí, až v létě je výstup povolen. Nyní tu hnízdí skalní orli.
V sedle zjišťujeme, že téměř polovina zájezdu cestou postupně scházela zpět. Zůstali jen vytrvalci. Někteří dokonce vylezli na Malý Rozsutec.
Pokračujeme do sedla Medziholie, kde chvíli odpočíváme a sledujeme tři členky zájezdu, jak scházejí z trasy a jdou opačným směrem po sněhu někam do Zázrivé. Voláme na ně! Uslyšely a vrací se zpět. Naštěstí!
Do Štefanové scházíme po skupinkách. Cítíme únavu. Já skoro šlápnu na zmiji vyhřívající se na sluníčku. Mám haluz, že jsem na ni nestanul. Možná bych měl dost vážný problém?!
Všichni se scházíme v první hospodě na konci naší trasy. V rozmezí 1,5 hodiny sem dorazili všichni, kdo se rozhodl pro celou trasu. Jíme a pijeme pivo. Je horko. V 17:00 odjíždíme autobusem k hotelu Diery, kde se ubytujeme.
Po slastné koupeli a večeři zakončujeme dnešní den v místní kolibě a příjemně se bavíme.
Je sobota a mně se těžko vstává po včerejším bujarém večírku, ale po snídani se už cítím lépe.
Dnes se má jít na tůru přes Sokolie, ale na poslední chvíli se s Erčou rozhodujeme pro hřebenovku. Někomu se může zdát, že o nic nejde, ale když nejezdí lanovka, tak je to o hubu! Vystoupat a opět sejít převýšení 1000 výškových metrů není zrovna brnkačka!
Polovina zájezdu po včerejšku na hory nejde vůbec. Na hřebenovku jde na konec pouze 5 lidí. Já s Erčou na trasu chata Vrátna (750 m.n.m.) - chata na Grůni - Poludňový Grůň(1460 m.n.m.) - Steny - Chleb(1646 m.n.m.) - Snilovské sedlo - chata Vrátna. Další tři jdou přesně naopak. Pokud půjdeme stejným tempem, budeme se míjet někde ve Stenách.
V létě se to má zajít za 4,5 hodiny. Nyní je však trasa částečně pod sněhem. Přidávám tedy ještě hodinku na víc. Tedy 5,5 hodiny. Je to zhruba 11 km a našlapeme něco málo přes 2000 výškových metrů!
Z chaty Vrátna ( nyní v rekonstrukci) na chatu na Grůni se jde v pohodě a za chvíli jsme u dalšího turistického označníku. Nyní dostanou záhul plíce. Na zhruba 1,5 km úseku musíme vystoupat 650 výškových metrů! Jdeme traverzem. Jinak to ani nejde! Erča uvažuje nahlas o návratu. Kousek pod vrcholem potkáváme turistu ze Žiliny, který s námi dokončuje výstup a pak nám dává výklad o Jánošíkovi. Je to příjemný chlapík. Chvíli ještě pokecáme a pak se loučíme. Jdeme každý opačným směrem. Za námi na vrchol Poludňového Grůně ještě dorazily dvě holky.
Jinak nikdo nikde. Za to vítr zesílil a je dost studený. Oblékáme vše, co máme. Viditelnost je také slabší vůči včerejšku. Procházíme sněhovými poli. Cestou potkáváme asi 4 turisty. Ty naše nikde nevidíme.
Občas kráčíme sněhem a občas po již suchém chodníčku. Pod Hromovým Erča nastupuje opět na sníh a propadá se skoro po pás jednou nohou do sněhu. Málem si zlomila nohu. To by byl průser! Pokračujeme dál. Už jsme na Chlebu. Tady jsou naši. Mají tedy pěkné zpoždění! Ještě si vyměníme pár zkušeností ze sněžných polí a pokračujeme dál. Vítr už je téměř nesnesitelný. Kosa jako v Rusku. Chata pod Chlebom se dnes nekoná. Rozhodujeme se pro rychlý sestup pod lanovkou do Vrátne doliny.
Horní část sestupu je docela zajímavá. Kloužeme po sněhu a ten máme všude. V botách i ponožkách. Ještě tu tak hodit pleco! A pak se doharatat! Ale to nejhorší máme za sebou. Nyní už budeme sestupovat po suchém chodníku. Z výšky 1645 m se musíme dostat na 750 m. Máme na to zhruba 2,5 km úsek. Tedy sešup pořádný, jako ze střechy. Tady začínáme cítit kolena, ale konec se blíží. Zpomaluji. Musím se občas otočit čelem ke svahu a procvičit kolena a přenést váhu na jiné svaly.
Cestou jsme potkali partu snowboardistů, kteří lezli nahoru, aby si v květnu zajezdili na sněhových polích. I nějaký skialpinista lyžoval pod Chlebom. Šílenci!
U chaty máme štěstí. Zrovna jede bus do Terchové, tak se svezeme.
Dnes jsme to zvládli za 4,5 hodiny. Jsme fakt dobří! V Tiesniavách se míjíme se sanitkou. "Nějaký turista má asi smůlu!", říkám si.
V Terchové si dáváme pivo a odpočíváme pod střechou na níž dopadají kapky deště. Zvládli jsme to akorát! Ještě jsme nakoukli u kostela na sobáš a přitom jsme byli počastováni svatebčany borovičkou. Příjemný zážitek. Po malé procházce po Terchové se vracíme do hotelu. Při večeři se dovídáme o zlomenině nohy jedné naší účastnice zájezdu na Sokolím. Takže sanita jela pro ni. Smůla!
Ještě si dáme pivko a jdeme včas spát. Únava jde dost cítit.
V noci se neustále budím. V restauraci je svatební hostina již vzpomínaného sobáše. Zpívá se až do rána.
Je neděle, čas návratu domů. Cestou navštívíme hrad v Oravskom Podzámku a pak termální bazény v Bešeňové.
Oravský hrad je krásný. Máme zajímavou průvodkyni po této stavbě a při prohlídce se skvěle bavíme. Tajně fotíme, protože se to tu nesmí bez poplatku! Zvládáme 300 schodů na horu a kroutíme hlavou nad mnohdy hrůznou historií hradu.
V podzámčí obědváme a s pobavením sledujeme dělníky z místní stavby dálnice, jak si v poledne dopřávají pivo a velké borovičky místo pořádného jídla. Holt, jiný kraj, jiný mrav!
Jednu láhev Borovičky kupujeme i my a v autobuse ji celou vypijeme se členy zájezdu.
V Bešeňové se koupeme v teploučké vodičce, ale venku je chladno. Vydržíme to tu necelé dvě hodiny a pak se raději jdeme projít po Bešeňové.
Doma jsme po sedmé hodině. Spokojeni a unaveni. Zájezd se vydařil.
Foto:
1. Diery
2. Poludňový Grůň
3. Terchová
4. Oravský Podzámok a Bešeňová
