V pátek mezi třetí a čtvrtou jsme se nalodili na palubu parníku, řízeného dvěma kouzelníky (to se potvrdí na ukrajinských cestách). Je přes 30°C, tak honem poslední piva z kultůry a jedeme na východ. Na hranice Slovenska a Ukrajiny jsme dorazili přesně o půlnoci. Přepočítávání osádky trvalo až do půl třetí. Při té příležitosti jsme teprve zjistili, že nás je o jednoho méně než tvrdíme. S vyplněnými bumážkami jsme konečně byli vpuštěni na Ukrajinu.

Po sedmé našeho času = asi tak 8 ukrajinského, jsme přistáli v Rachivu (500 m n.m.). Honem jsme se vrhli do města vyměnit nějaké peníze za místní hřivny (1 hř = 5 Kč). Bohužel, otevřenou banku nikdo nevypátral a tak jsme postupně skončili všichni u šmelinářů na tržišti. Mění se tu všechny měny - dolary, eura i Kč. U autobusu jsme se rychle přebalili na dvoudenní přechod poloniny Svidovec a v deset vyrazili kamenitou cestou vzhůru. Úmorné vedro nás popohánělo výš a výš kolem pokosených luk do snesitelných nadmořských výšek. Docela propocení jsme mezi 12 -14 hod (podle individuální výkonnosti a momentální dispozice jednotlivců) dorazili na vrchol Terentin 1388 m. Teplota v téhle výšce už je docela přijatelná. Pokračujeme příjemnou hřebenovkou k hoře Stara 1471 m. V půl šesté večer jsme poblíž salaše postavili náš první tábor. Hned naši připravenost vyzkoušela krátká bouřka. Ten můj skvělý stan za 149 Kč do deště teda moc není. Miki a Stenly se hned skamarádili s ovčákem (že by v tom sehrál roli fakt, že neměli stan?). K jedinému funkčnímu pramenu čisté vody nás zavedly děvčátka ze salaše. Pastevci žijou i s dětma v mini plechové boudě a salaš už je z větší části spadlá. Jsou tady nahoře tak 3 měsíce v roce. Jsou hrozně hodní, srdeční a vypadají spokojeně. V noci mě vzbudil hrozný řev. Ovčák s loučí křičel a plašil vlky, kteří prý mu šli na ovce.

Ráno se probouzíme do nádhery - dole pod námi je mrakové moře. V osm vyrážíme na Bliznicu, nejvyšší vrchol poloniny. Cesta se nám cestou kdesi ztratila a tak do sedla pod Bliznicou stoupáme travou a to mi jde hodně špatně. Na Bliznici (1 888 m) jsme asi v poledne. Je odsud nádherný rozhled - dole je vidět malá osada u chaty Dragobrat. Jenže odtud je to do Jasině ještě 18 km. V osadě jsem se trošku poztráceli, takže půlka sedí na chatě Dragobrat (Miki přemlouvá servírku, aby mu dala pivo, ale zimne, chrobáčik!!) a druhá půlka sedí u salaše. Lidi jsou tu neskutečně družní a srdeční. Manželé na téhle salaši mají přes léto na starosti 50 krav. Našim žíznivcům prodali pivo, nabídli vodku a špek. Když jsme se jich ptali, jestli je tu chudoba, paní odpověděla :"Všichni lidi jsou bídní (chudí?), jenom bůh je bohatý!". Sestup do Jasině byl různý. První skupina se pustila zodpovědně pěšky přes kopec. My, co jsme doufali, že se podstatný kousek popovezem gruzovikem, jsme se vydali zkratkou k hlavní cestě. Byl z toho bleskový 14 cti kilometrový sestup blátivými lesními cestami. Ale uznávám, že ta poslední část nad Jasiňou byla nádherná - políčka, chaloupky, milé stařenky, zvířata a kytky všeho druhu. A na závěr přechod přes visutý most a dřevěný Huculský kostelík. Nakonec jsme se všichni sešli u obchůdku v Jasini. Někteří dojeli stopem. Pro Mikiho jel autobus a hodně dlouho se nevracel. Pak Honzovi došla zpráva PRIJEDEME, ALE POZDEJI, JEDEME ZA RAKVÍ. U obchůdku je dobře. Pivo lacné, děti hledí jak něco vysomrovat. Starý pán vzpomíná na 1.republiku - chodil do české školy a tak nám zpívá prastaré české písničky. Stanujeme u chaty Edelvajs. Domluvili jsme se na ceně 5 hřiven za stan a 5 hřiven za osobu, že můžeme do chaty na záchod a do sprchy. Chata je krásná, ale jak praví průvodce - chata alpského stylu, ukrajinského standartu. Největší potíž je s pitnou vodou, všude je jen užitková. Méně otrlí jedinci to řeší minerálkami. Večer byl krásný zpívací večírek při svíčce - 2 kytary Láďa a Vašek. Nádhera!!!

První den dovolené je třeba si řádně užít a ne se huntovat někde po kopcích. Takže jsme se vydali autobusem do Solotviny k solnému jezeru. Jsou tam solné doly a nějak tam je i to solné jezírko. Cesta se zdála nekonečná - vedro a zase ty cesty. Téměř po 3 hodinách jsme na místě. Solné jezírko moc vábně nepůsobilo, tak jsme se uchýlili do VIP střediska s převysokým vstupným 7 hř/os. Je zde voda ve 3 betonových bazénech, záchod a sprcha. Tak jsme se celý den vznášeli na hladině přesolených nádrží, ani jsme nemuseli k Mrtvému moři. Záchod nebyl použitelný, ale ve sprše se dala smýt ta slaná krusta z těla. Potkali jsme tu mladou paní, která pochází ze Solotviny, ale spolu s manželem a 13cti letými dvojčaty žije už 8 let v Praze. Večer jsme se v Jasini vydali na šašlik. Jenže všude byly nějaké potíže - buď nebyl šašlik nebo děrěvo. Nakonec jsme si dali boršč a vareniky se syrom - to vše za 10 hř. A bylo to výborné. Večer jsem z toho volného dne tak zbitá, nohy mě bolí, že teda nevím jak zítra na ten třídenní přechod… A to se nám ještě donesla zpráva, že na Hoverle zabil blesk ten den dva lidi a jednoho těžce popálil. Dobrou noc a hrozné sny!

Zlatý náš autobus nás zavezl až do kempu Zarosljak, odkud jsou na Hoverlu už jen 4 km. Ušetřili jsme tak dlouhý nástup údolím. Na začátku údolí je vstup do národního parku 5,5 hř/os. První dva km jsou vcelku příjemné, krásným lesem. Pak už ale končí les a šplháme se takřka kolmo vzhůru. Převýšení na těch 4 km je 1 100 m. Kolem poledne jsme na vrcholu Ukrajiny Hoverle 2 061 m. Nahoře je nepořádek - kolem různých konstrukcí jsou jako modlitební praporky namotané různé igelity. Rozhledy jsou však nádherné! Z Hoverly se vydáváme na nádhernou hřebenovku k Černé Hoře, která zatím ještě ani není vidět. Cesta je krásně viditelná a značená jednak hraničními patníky z roku 1923 mezi Polskem a Československem a jednak červenými značkami, které tu namalovali vsetíňáci. V půl páté končíme u jezírka (jezero Nesamovyte), vlevo od hřebenu. Při stavění stanů nás opět trochu popohnal deštík, ale jen takový výstražný. U jezírka táboří taky Poláci a Ukrajinci. Ukrajinci ještě nemají moc zažité Národní parky, vesele rubou kosodřevinu a dělají ohníčky. Jezírko je mělké, teplé a blátivé. Dá se v něm i zaplavat. Večer zoufale pálíme zbytky jehličí, abychom zahnali kousavé mušky.

Ráno vyrážíme v 9 hodin. Den je chladnější, občas se přes hřeben převalí mráček. Ale rozhledy zůstávají dál nádherné. V šílené dálce je vidět Černou Horu se siluetou tajemného hradu. Není to vlastně hrad, ale opuštěná Polská observatoř z roku 1938. U cestičky jsme potkali čerstvý pomníček těch zabitých - jejich misky a křížek, takže to nebylo na Hoverle, ale až kus dál po hřebeni. Do půl druhé jsme všichni dorazili na Černou Horu alias Pop Ivan (2 020 m). Tady opouštíme hřeben a směřujeme dolů k vesnici Luhy. Nejdřív jde cesta strmě po kamenech - obdoba Vysokých Tater a pak se prodíráme kosodřevinou. Cestička v ní je pouze pro hodně subtilní turisty (nebo ovečky?), takže o škrábance není nouze. Ve čtyři stavíme stany u říčky poblíž salaše. Při stavění stanů nechyběl cvičný deštík. Večer u ohníčku konzumujeme různé bylinné čaje (hlavně mateřídouškový) a zbytky lihovin a piv.

Ráno se vydáváme na docela krkolomný sestup lesem do údolí. Potkali jsme naše souputníky, kteří vyráží na jednodenní tůry a dnes jdou na Černou Horu. To jim teda nezávidím. V údolí jsme byli docela rychle, horší je pak nekonečná cesta do Luhů, kde by nás měl čekat autobus. Už zase víme, že je červenec a to dost horký. Prašnou cestou se jen pomalu přibližujeme k cíli, i když šlapeme ze všech sil. Nakonec už jsme s Tomášem byli tak zblblí, že jsme konzum, kde už seděli dorazivší šťastlivci, přeběhli a zastavilo nás až volání od konzumu. Tam už bylo dobře - pivo, moroženoje, chleba, cigára, vodka…a taky skvělá koupel v řece - vlastně ve dvou. Zrovna u obchodu se stékaly jedna říčka teplá a druhá studená. Na nocleh nás autobus zavezl kousek za vesnici na takové ohrazené louky. Zaplatili jsme po hřivně jednomu chlapíkovi, který se tvářil, že mu to tam patří. Nebylo obvyklé cvičení s deštíkem, tak alespoň cvičíme s přenášením stanů na protější louku. Na té naší zaplacené se chystá nějaká slavnost. Je tu velký bílý stan a staví se tu lavičky. Říčka u tábora nám poskytla nejlepší koupelnu za celý pobyt. A kousek v lese zase pramení skvělá železitá kyselka. Večer byl kytarový při svíčce. Kromě mušek tu taky poletoval šťastný údajný majitel louky, kterému se těch 40 hřiven už podařilo zkapalnit.

Dnešek patří Koločavě, to bychom ani nemohli říct, že jsme byli na Zakarpatské Ukrajině a neviděli Nikolu Šuhaje! Našli jsme Kolčavu i velikou novou školu a po čase se našla i paní Natálka, která tu spravuje muzeum Ivana Olbrachta. Minimuzeum je nápor na city - chudoba, která tu byla a vlastně ještě je, fotka Konec Šuhajů z roku 1924… Pak jsme se vydali na starý hřbitov, kde jsou Nikola i Jura Šuhajovi pohřbeni. Museli jsme překonat zátaras proti kravám, abychom se k hrobu dostali. Zvířata se tu pohybují docela volně po cestách necestách, klinkají zvonečkama a večer si najdou kam patří. Po těchto zážitcích jsme se občerstvili výbornými masovými pirožky z obchodu a špatným pivem z hospody. Hospoda je v bývalé četnické stanici, patří paní Natálce a je to tady jediné zařízení pro turisty. U hospody byla výborná pitná voda z hluboké studny. Autobus nás navečer složil kousek za Siněvěrem na fotbalovém hřišti. Večer jsme šli s Třískama na procházku po vesnici okukovat nádherné roubenky. Do jedné nás pozval Nikolaj - novinář z Kyjeva. Tohle byla jeho rodná chaloupka, kde ještě bydlí jeho maminka, za ní si vystavěl velikou zděnou daču. Na vojně byl ve Vysokém Mýtě. Ukázal nám roubenku zvenku i zevnitř a popovídal, jak je stavěná (1951). Otec koupil stromy, po řece je splavili a šikovní tesaři pak postavili domeček. Dostali jsem i vodku a kukuřičný koláč, který pekla jeho maminka. Večer jsme doťukli u ohně a kytary.

Teď už jsme jako slušní turisti. Nejprve Sinivěrské jezero, od parkoviště asi 3 km procházkou kolem potoka. Jezírko je hezké, kolem něj pěšinka jako na Štrbském. Za 5 hř se tu můžeme vyfotit s medvědem(vycpaným a nevypelichaným) a flintou. Pak následuje vorařské muzeum. Dojezd je inzerovaný až k muzeu, ale na tohle už náš autobus fakt nemá. Tak se kousek projdeme. Výklad v muzeu byl moc zajímavý. To byl panečku adrenalin - voraři sjížděli až 70 km rychlostí, občas po pás ve vodě, veslo 12m + 2m deska na zabírání, vory byly 140 m dlouhé. Závěrem našeho pobytu jsme navštívili Mukačevo a Užhorod. V Mukačevu je vcelku hezké náměstí se zelení uprostřed, ale jinak mě nic moc nezaujalo. Hlavním cílem většiny zájezdu bylo utratit zbylé hřivny, což v sobotu v podvečer nebylo tak lehké. Já už jsem utraceno měla. V Užhorodě jsme byli navečer a líbil se mi víc. Byl takový živější V noci jsme přejeli hranice, kde byl největší problém, že nevezeme cigarety a v pět ráno v neděli už jsme brzdili před kulturou v Datyních.