V nížinách je již jaro. Je také v pralese Mionší?
Po dvou a půl měsíci jsem se znova vydal do Mionší ještě s Michalem Kufou na focení probouzejícího se pralesa. Letošní zima sice byla více než mírná, ale rezervace se nachází v jisté nadmořské výšce, kde se sníh udržel delší dobu a tak jsem tam nevycházel z bezpečnostních důvodů. Sněžnice jsem si půjčil a na Oravě jsem je otestoval, tak nyní vím, že příští zimu si je mohu opět zapůjčit i do Mionší.
S Michalem jsme se vydali na lesní cestu hned ráno po rozednění. Bereme to zkratkou, ať jsme u lovecké chaty co nejdříve. Po slabé půlhodince jsme na hranicích pralesa a začínáme se brodit rozbředlým sněhem. Jde se čím dál hůř. Ne , že by bylo sněhu hodně, ale je měkký a my se do něj boříme. U chaty je té bílé peřiny podstatně více, tak rozhoduji již výše nepokračovat a zaměřit se na svah pod dřevěnicí. Michal neoponuje, tak se každý rozcházíme po svém a na několik hodin se ponořujeme do své fotopráce. Zpočátku nám k tomu svítí sluníčko, které občas ospale vyčuhuje z mraků, ale nakonec se rozhodne, že se schová trvale. Kolem padlých velikánů leží ještě sníh , ale jsou tu i místa, kde jde vidět spadané listí z loňského nádherného podzimu. Na zbytcích sněhu leží bukvice, které jsou potravou pro místní zvířenu, které tu je opravdu hodně. Michal spatřil srnu a já hned na to dva nádherné jeleny. Škoda, že nemám teleobjektiv, to by se tu dalo dělat zajímavé snímky fauny. Nad hlavami nám zpívají různí ptáci, některé zvuky jsem slyšel vůbec poprvé a to do lesa chodím dost často, vlastně jsem v něm vyrůstal. Ptáci se oddávají milostnému hašteření a poskakují kolem mě na nízkých větvích. Je to krásné dopoledne v Národní přírodní rezervaci Mionší.
Jelikož už máme něco nafoceno, tak se rozhodujeme pro sestup k autobusu. Já pojedu domů do Třince a Michal na kole do Mostů u Jablunkova. Je zvláštní, jak prakticky dva neznámí lidé, které spojuje stejný koníček, jsou schopni navázat družný hovor a bavit se jako by se znali věky. Přitom jsme s Michalem dnes viděli poprvé v životě.
