Je ráno, 7:00. Vše vypadá růžově. Teplota kolem 19°C,mraky rozfoukal vítr a sluníčko na modré obloze krásně svítí. Vyrážíme plně naloženi vpřed. Cesta do Mostů u Jablunkova probíhá skvěle, máme dobrý čas. Jedeme po nové široké silnici do celního prostoru v Mostech. Co to?! Nějak mi přední kolo jede do boku. Defekt! Ještě nejsme na Slovensku a už je díra v duši. Mám náhradní, za 15 minut pojedeme. Po nasazení pláště na ráfek a nafoukání – fučí! Sakra! Jsou v ní zase dvě díry! Jak to?! Plášť jsem kontroloval, ale ne náhradní duši před odjezdem. Chyba! Nezbývá mi nic jiného než rychle zalepit a jet. Půl hodiny zpoždění! Ve Svrčinovci na Slovensku Rumek fotí nový vláček, který jezdí z Čadce do Zwardonia (PL). Ve Skalitém přichází na Erču krize a veze ji sebou až na polské hranice. Cestou nemluví, je rudá jako opičí zadek a jede pomalu, velice pomalu! Já s Rumkem sledujeme pilíře nové dálnice, která má být dlouhá 3,8 km ( od hranic) a staví se od roku 1998. „Ňák jim to nejde!“ Na hranicích Rumek s Erčou něco málo pojí a hup do Polska. Na další hraniční přechod zpět na Slovensko to je 30 km. Jede se z kopce a to Erču uklidňuje. Sice už má stažené koleno stahovákem, ale jede. Dokonce nacházíme místo na svlažení našich tělesných schránek v místní říčce. Je nám zase o něco lépe. Z Ujsol už zase šlapeme do kopce. Dokonce jdeme pěšky, ale na přechod Glinka – Novoť už to není daleko. Erča je však hotová! Slunce pálí a na hranicích nás lustrují jako nějaké teroristy a to jsme v EU! Konečně jsme na Slovensku a dalších 10 km jedeme z kopce. Polskem jsme projeli, abychom si výrazně zkrátili cestu do Roháčů, ale zpět. Dole v Zákamenném jsme v 15:00 a kupujeme si svačinu. Je čas na malou přestávku. Po odpočinku fičíme ku Oravské přehradě pořád z kopce. Pěkně to odsejpá a příroda kolem nás je také hezká. Na tachometru mám rychlost 40 km/h a nijak se nenamáhám. Na přehradní pláži si kupujeme kávu, která je nic moc. Zatahuje se a blýská. Rychle nasedáme na kola a jedeme. V Tvrdošíjně jsme to však schytali natvrdo. Hromy, blesky a silný déšť nás zahánějí do autobusové budky. Všude zatéká a nám je zima. Rána jako z děla! Kolo mi spadlo a přilba je mírně protlačená. Někde vedle nás udeřilo! Ale začíná se vyjasňovat. Po 45 minutách čekání pokračujeme dál až do rázovité obce Podbiel, ve které je komplex starých, zachovalých roubených staveb. Nyní už odbočujeme z hlavní silnice do 13 km vzdáleného Zuberce. Tento úsek cesty trvá věky. Eriku koleno bolí víc než dost. Neustále odpočíváme a začíná opět pršet. V Zuberci jsme v 19:30 a máme ujeto 130 km. Erča má rekord za bolavé koleno! Rychle se ubytujeme, sprchujeme a jdeme na večeři do místní restaurace. Rumek nechce pivo ani jídlo. Je vyčerpán. Erika také. Proto jdeme spát. Snad to bude zítra lepší!?

Dnes si vyspáváme, protože jsme po včerejšku dost unavení. Venku prší a to na tůru vůbec není. Erču koleno pořád bolí, tak zjišťujeme odjezdy autobusů do Oravice a do Brestové. Na bazén a do skanzénu. Jsme mírně v šoku. Autobusy jezdí co 4 hodiny a k tomu oklikou přes Trstennou – 2 hodiny cestování! Nakupujeme proviant a do skanzénu jedeme na kolech. Jsou to jenom 4 km. Erča to zkouší a jede s námi. Zvládla to. Dřevěné městečko je krásné a staré domky stojí opravdu za návštěvu. Nakonec je nejlepší sednout si do krčmy U mlynára, kde si dáváme specialitu „Čučoriedkový sen“. Je super! V dešti se vracíme zpět do Zuberce a dáváme si večeři v Oravské Izbe. Večer trávíme v kuchyňce při TV, kávě a vínu.
„Á, přišla paní domácí!“ „Donesla som vám tej našej, domácej, čučoridkovej!“ Je opravdu skvělá a jěště se dvěma sousedkami z Orlové a paní domácí klábosíme o životě pod Tatrami a u nás. Najednou je vše vypito a nám to náramně chutnalo. Je čas jít na kutě.

Konečně je venku hezky! Svítí sluníčko a začíná se zvedat mlha z údolí. Po snídani vyjíždíme autobusem do Zverovky. Vstupujeme do Roháčské doliny a začínáme fotit. Nestíháme! Všude kolem je tolik krásy. Moc se nám tu líbí. Kolem Roháčského vodopádu, který je zasypán dřevem z polomu, stoupáme výše a výše. (Až po návratu domů jsme podle foto zjistili, že jsme u vodopádu vůbec nebyli. Fotili jsme jenom potok s malým vodopádkem. Z tur.značky se totiž musí kousek sejít, ale to jsme nevěděli.) Po serpentinách se dostáváme k prvnímu plesu – Opálovému. Vrcholky okolních vrcholů občas zahalují mraky, ale my jsme spokojení z toho, co vidíme. Když jsem tu byl poprvé, tak jsem nic neviděl, protože lilo jako z konve a mlha se mohla krájet nožem. Za to letos to stojí opravdu za to! Jezera září křišťálovou vodou a na svazích hor jsou ještě zbytky sněhu z letošní zimy. Turistů je tu docela hodně, ale nám to nevadí. Jsme unešeni krásou Roháčů. Erča si při sestupu omotává koleno stahovacím obvazem, aby ji tolik nebolelo. Při Ťatliakové chatě si sedáme na lavičku a při pivě sledujeme Ostrý Roháč a Pláčlivo, po kterých procházejí hřebenovou tůru odvážlivci. Cestou k autobusu se zastavujeme v novém penziónu – restauraci Šindlovec, ve které si dáváme pivečko a plánujeme zpáteční cestu domů. Poté si prohlížíme nově otevřené infocentrum (v penziónu). Po příjezdu do Zuberca, zasedáme v místní pizzerii Uno a tlačíme skvělou pizzu. Na horách nám vytrávilo! Večer sledujeme v TV předpověď počasí a při ofocené mapě z místního i-centra upravujeme směr způsob návratu domů, do Třince. Erča by totiž celou trasu na kole asi neujela.
Teď relaxujeme. Zítra totiž chceme jít opět do Roháčů, protože se nám tam moc líbí!

Ráno opět krásně svítí sluníčko, je teplo a na budíku 7:00 hodin. Po snídani opět jdeme poznávat krásy Západních Tater. Dnes chceme jít na hřeben a vidět Roháče i z ptačí perspektivy. Vstupujeme do Látané doliny a pak po žluté značce systémem cik-cak a poté traverzem nabíráme výšku a po cca. 3 hodinách jsme v sedle Zábraď (kolem 1600 m.n.m.). A jsme najednou v jiném světě! Ta nádhera! Před sebou máme celou Roháčskou dolinu jako na dlani. Dne s vidíme Ostrý Roháč, Pláčlivo, Tri kopy, Hrubou kopu, Baníkov, Spálenou i Pacholu úplně celé, bez mráčků. No prostě super! Nemůžeme odpoutat oči od dvoutisícovek – úchvatné pohledy! Proto stojí vynaložit námahu a vystoupat do těchto výšek. Po zachycení této scenérie do fotoaparátu se vydáváme ještě výše a jdeme na Rákoň (1876 m.n.m.). Opět nás čekají nádherné výhledy i na polskou stranu Tater.
Je čas obědu (párek či paštika s rohlíkem) a čas na vrcholové pivko, které jsme si tu poctivě vynesli v batohu. Musíme se vrátit. A tak sestupujeme po hřebeni – státní hranici Slovensko-Polsko až na vrchol Lůčna (1653 m.n.m.), kde chvíli kufrujeme, protože tu chybí značení a v kosodřevině lze jen těžko najít chodníček. Po chvíli se však vydáváme správným směrem do Látané doliny. Dost ostrým klesáním musím Erice pomáhat pro opětovnou bolest kolena, ale celkem se to dá vydržet. Už i nás bolí nohy a máme spálené zátylky. K busu už to však není daleko.
Po příjezdu do Zuberca si dáváme pozdní oběd v Oravské Izbe a samozřejmě i pivo na osvěžení. Ještě si dneska musíme sbalit věci a připravit se na zítřejší odjezd domů. Večer jdeme ukončit dovolenou do hospůdky i s paní domácí.

Celou noc jsem byl nervózní, protože předpověď počasí na dnešní den nebyla dobrá. Bouřky a déšť! A to na jízdu na kole není zrovna příjemné.
Ráno je však hezké a slunečné, silný vítr věstí příchod horšího počasí. Vstáváme již něco málo po šesté hodině a po snídani a nabalení posledních věcí do brašen se loučíme s paní domácí, p.Gejdošovou – velice příjemnou osobou.
Jedeme směrem na Huty v silném protivětru a do kopce. Projíždíme lomem, ve kterém zní sirény. Kolem nás si to z nějaké budky rychlým krokem šine chlapík někam do ústraní. Nějak si toho nevšímáme, jedeme po veřejné silnici. DUP! Bomba jako z děla!V uších mi zvoní!Sleduji rychle lom! Odkud to na mně přiletí? Ale nic! Díváme se po sobě. Všichni jsme v pořádku. Dělníci rozstřelili kámen někde mimo nás, ale ten blbec, který kolem nás spěchal do krytu nám měl aspoň něco sdělit! Vůl jeden!
Pokračujeme a už jsme pod prudkým stoupáním a asi 600 metrů kola tlačíme vedle sebe. Poté se stoupání zmírňuje a my nasedáme na bajkoře a po chvilce už stojíme na horském předělu Biela skála (940 m.n.m.). Ták! Teď pojedem pěkně z kopečka přes Huty až do Kvačianské doliny. Huty jsou velice rázovitou vesnicí. Kolem cesty jsou staré dřevěnice,jeden obchod a kostel. Dědina je mimo dosah civilizace. Rozhodně je zajímavá. Po chvilce nalézáme vjezd do tiesniavy v Kvačanské doline a libujeme si, že jsme nejeli horskou silnicí (hlavní) na Liptovský Mikuláš, ale že jsme dali na radu paní domácí. Je to tu velice krásné. V úzké roklině, lemované bílými skalami, teče potok a vine se tu i malý štěrkový chodníček, po kterém jedeme my a k tomu ještě z kopce! Prostě skvělé pro cyklistiku.Najednou se červená značka odklání. Rumek chce jet po ní, já zas tvrdím, že máme jet kolem potoka. Je po mém. Cesta pěkně ubíhá a my stojíme na další „křižovatce“. Jsme v krásném údolí ve skalách u dvou dřevěných mlýnů. Pohodovou cestičkou jet nemůžeme, protože by nás oklikou zavedla zpět na Huty, aspoň podle označníku. My musíme kolem potoka, ale tady cesta není! V jednom mlýnu nacházím holku z Čech, která tu dělá průvodkyni. Žádáme ji o ukázání správného směru. Prvně nám chce udělat prohlídku mlýnů a okolí, ale my nemáme čas, protože spěcháme ku vlaku, tak nás posílá po modré značce na původní trasu – červenou. Jenže modrá je prudký stoupák a k tomu ještě velice úzký. S kolem vedle sebe to jde velice těžko. K tomu všemu to tu ještě pořádně klouže. Erči musím kolo několikrát vytlačit, protože už nemůže. Potíme krev!
Asi po necelém kilometru jsme už na červené. Opět jedeme, ale musíme pořád brzdit z prudkých srazů plných šutrů.Okolí je však romantické!
Konečně jsme v Kvačanech a pádíme z kopce. I vítr je boční.Máme rychlost kolem 25 km/h, což je velice dobré. Kilometry ubíhají a my po dobré silnici uháníme do Lipťáku. Kolem Liptovské Mary a Tatralandie přijíždíme na nádraží, kde si kupujeme pivo a lístky na Košičana do Čadce. Protože má rychlík sekeru 35 minut, tak také svačíme.
Ve vlaku sedíme v restauračním voze,sledujeme okolní hory a pijeme kávu či pivo.
Z Čadce pokračujeme opět na kolech přes Mosty u Jablunkova domů. Začíná se zatahovat a fouká silný vítr, ale my už to nějak zvládnem.
Dnes jsme na kole ujeli 2x30 km . Večeři si dáváme v pizzerii a při pivě končíme naše letošní putování po horách a cestách Slovenska.
Celkem jsme ujeli 200 km (průměr 14,7 km/h) a ušli dvě šestihodinové tůry v Roháčích.Technický problém byl jeden defekt, jinak nic. Kdyby Erču nebolelo koleno, tak bychom zpět také určitě jeli celou cestu na kole. Ale výsledný dojem z dovolené je víc než dobrý. Konečně jsem viděl Západní Tatry!

---

nahoru ▲

Počet přístupů: