Sůlovské skály a Malá Fatra
Opět je léto! Je čas na dovolenou! Já rád trávím volno na kole a proto i letos vyrazíme na Bajkoři někam za poznáním a dobrodružstvím. Letos pojedeme ve složení : Já, Rumek a Erika.
Pro Eriku to bude křest ohněm, protože se vydává na takovou dovolenou poprvé v životě.
Už týden prší a nám začíná dovolená. Zítra musíme vyjet. Doufám, že se do rána počasí umoudří, aspoň v TV to slibují!
Je ráno 14.7.2003. Vyjíždíme v 8:00 hodin na Slovensko přes Mosty u Jablunkova. Je zataženo a docela chladno. Cestou se však začínáme svlékat a na hraničním přechodu v Šancích už jedeme úplně nalehko a začíná prosvítat z pod černých mraků i sluníčko.
Do Čadce přijíždíme už za jasného počasí, ale s první poruchou na kole. V ozubených kolečkách přehazovačky mám namotané ocelové lanko. Kombinačky ucvakly nežádoucí kousek a ruce si umyji až v Žilině v motorestu, do kterého přijíždíme v 11: 30 hodin po 30 km jízdě po mezinárodní silnici E 75. Je čas na oběd. Objednáváme si kávu a brynzové halušky se zelím a slaninou. Rumek si po kávě dává řízek, který mu přibalila mamka na cestu. To neměl dělat! Hned se u něj objevil čokl od vedlejšího stolu a začal loudit. Rumek si měl dát raději halušky s námi a měl by klid.
Původně se mělo jet z Čadce přes Turzovku, ale pohodlná, stále klesající komunikace kolem řeky Kysuce nás zlákala a udělali jsme dobře, protože plánovaná trasa je plná kopců a určitě bychom tam ztratili mnoho sil a času.
V Budatíně odbočujeme doprava na Kotešovou a jedeme podél vážského kanálu až do Bytče, ve které si děláme krátkou přestávku na focení zámečku a na prohlídku náměstí.
Po odpočinku pokračujeme do Sůlova. Cestou fotíme vláček a pojídáme kukuřici z místního pole. Konečně odbočujeme na příjezdovou komunikaci k Sůlovským skalám. Neustále zastavujeme a fotíme tento nádherný kout slovenské přírody. Takové skály se u nás v ČR nevidí. Snad jenom v Adršpachu nebo v Českém ráji, ale tam nejsou nádherně bílé, protože nejsou z vápence jako tyto.
A jsme na místě! V centru vesničky Slov – Hradná. Dnes jsme tedy ujeli 90 km (o18,6 km/h). Ještě nakupujeme proviant a usídlujeme se v chatě Sůlovčanka. Nocleh stojí 150,- Sk. Je tu kuchyňka, sprcha a WC na dvorku, kde sereš přímo do jámy v zemi. Nic moc, ale na kolo a pro toho, kdo se nebřídí, to stačí. Večer si zajdeme do hospůdky na pár piv (doplnit tekutiny) a pak hajdy na kutě.
15.7.2003 Po snídani nastupujeme turu v Sůlovských skalách. Postupně procházíme přes skalní komplex (Mních, Bašta, Tyranie a další). Prohlížíme si Gotickou bránu a přicházíme na hrad Slov (652 m.n.m.). Po jeho prohlídce scházíme po strmém srázu do sedla pod Bradou. Cestou vstupujeme na výběžky ze skal a sledujeme údolí pod námi. Jsou to nádherné výhledy do krajiny. Tady se budeme muset vrátit někdy příště i s dětmi a ukázat jim tu krásu.
Jsme pod Bradou a obědváme. Zrovna přišla parta několika Poláků a hned se škrábou po skále nahoru. Šílenci, ti horolezci! My po naplnění žaludků pokračujeme kolem Roháče do Roháčského sedla. U Havraniej skály chvíli kufrujeme, ale značku naštěstí nacházíme včas a ze sedla šlapeme po cyklostezce (pouze pro horáky) do vesnice Slov, ve které si po opravdu Těžké trase dáváme po dva piva a dokupujeme potraviny. Turu končíme ve sprše a pak při šálku kávy. Večer si zajdem opět do hospůdky a na venkovní terase a panoramou Sůlovských skal zakončíme dnešní den při pivečku.
Dnešní den 16.7.2003 opustíme Sůlov a v 8:30 hodin se rozhodujeme pro trasu bez aut. To znamená: Ne Bytča, ale Roháčské sedlo!!! Při rozpáleném slunci musíme tlačit plně naložená kola 3 km do prudkého kopce po chodníčku pro horská kola. Hned při prvním remízku na pasece se podivuji nad jevem, kdy nás vůbec neobtěžují slepci (bodavý hmyz). To jsem neměl! Hned za prvním bukem na nás čekal celý roj! S neustálým plácáním se dorážíme na sedlo (692 m.n.m.). Rychle pár snímků a sjíždíme podél Křížové cesty do dědiny Podhorie. Jedu první a mám najednou klacek v předním kole. Blatník musíme rovnat rumkovými kombinačkami. Pak chvíli bloudíme a přidáváme si 4 km navíc. Po správné trase – nahoru a dolů přijíždíme až v poledne do Žiliny. 25 km za 3,5 hodiny! To je maras! V horském terénu jsme s plně naloženými silničními koly jako hlemýždi!
Po malých nákupech konečně valíme po asfaltu do Terchové. Sakra! Defekt! Pár km před cílem! Zase musím použít kombinačky pro uvolněni ventilku. Za půl hoďky pokračujeme dál. Erča je s nečekanou přestávkou navýsost spokojena.Odpočine si, nabere sílu a pojede v pohodě dál.
Konečně jsme v Terchové! Musíme si nakoupit potraviny na dva dny dopředu, protože na konci Vrátné doliny, kde budeme ubytováni, není obchod. Také tu fotíme místní raritu – Jánošíka z nerezu. Poté šlapeme do pedálů až se z nás kouří. Není divu. Musíme na 5 km překonat skoro 300 metrové převýšení. Tento úsek je však nádherný, protože se vine mezi krásnými skalami. Na chatě Vrátna nás nikdo nečeká. Mají bordel v rezervacích! Naštěstí mám potvrzenou objednávku sebou a oni mají volný pokoj. Po šíleně drahé a nechutné večeři a malé procházce k symbolickému cintorínu usínáme. Dnes jsme ujeli 55 km.
Budíček! Je 17.7.2003 7:30 hodin. Dnes nás čeká pravá horská tura.
Po snídani jedeme lanovkou za 120,- Sk na osobu do Snilovského sedla a odtud pokračujeme pěšky po červené značce na Chleb, kolem Hromové, přes Steny a Poludňový Grůň na Rozutec kolem Stohu. Právě stezka kolem Stohu nám dává záhul, ale i samotná hřebenovka má několik set metrů převýšení a klesání. V sedle Medziholie pod velkým Rozsudcem jsme skoro po 4 hodinách pěkně vyčerpáni. Na zdoláni Rozsudce už však nemáme sílu ani boty. Tak scházíme do Štefanové, kde si dáváme hned v první restauraci pivo a nějaké jídlo a u autobusu si kupujeme odpolední kávu. Pak autobusem vyjedeme ku chatě Vrátna.
Po sprše se jde na pivo do bufáče při chatě.
Celkem jsme ušli 12 km, ale s několika tisíci metry (1500m) převýšení.
Je ráno 18.7.2003 a venku leje jako z konve! K tomu všemu se včera večer vypilo více piva než mělo a každému z nás je nějak šoufl a nohy nás po těžké tuře také pořádně bolí. Zaplatíme noclehy a vyjíždíme v pláštěnkách v dešti v 8:30 domů.
Samospádem dojíždíme pod sedlo Lutiše (700 m.n.m.). V některých místech jdeme pěšky. Jsme úplně mokří – od deště i od potu. Ze sedla se už jede lépe. Až do Krásna přes Starou Bystrici je to z kopce, ale protivítr a neustálý déšť jsou našími protivníky. Erči je špatně a jede jenom rychlostí 9 km/h. Beru ji do háku, ale moc se to nedaří, protože má z mého zadního kola všechno na tváři a přes mokré brýle nic nevidí. Musíme projet přes Čadcu po hlavním tahu až na Mosty u Jablunkova. Provoz je velice hustý, taktéž déšť! Konečně jsme na hranicích v Mostech. Vyjet poslední kopec (opět kolem 700m.n.m.) a pak už jenom z kopce domů až do Třince. Aby to nebylo tak jednoduché, tak máme protivítr, leje a je mlha! Úplný rozdíl od předešlých čtyř dnů. V botách nám čvachtá a v brašnách máme vodu. Blízkost domova je však motivací a my přijíždíme domů ve 14:30 po 77 km v neustálém dešti.
Máme za sebou 3 dny na kole a dva dny po horských tůrách. Nohy nás bolí, ale poslední deštivý den nám celkový dobrý pocit z cyklovýletu nezkazí. Celkem jsme ujeli něco málo přes 220 km s průměrnou rychlostí 18,6 km/h, což je velice dobré. Erča si i hned první den vytvořila osobák v délce ujeté trasy – 90 km za jeden den. Trasa byla bez nehod – jenom já jsem měl jeden defekt, namotané lanko v přehazovačce a ohnutý blatník po vražené větvi do předního kola.
Už se začínám připravovat na příští léto na kole, ale Erča, teď po dojezdu, nechce o ničem slyšet!
