Malá Fatra

Z Třince do Terchové a zpět Ubytování v Terchové

Flóra Malé Fatry Jsou prázdniny a holky jsou u babičky a my máme s Erčou 3 dny volna, takže jsem přes internet zarezervoval ubytování v soukromí přímo v centru Terchové. Také jsem už dopředu zaplatil zálohu na ubytování ve výši 700,- Sk.
Rumek měl jet s námi, ale musel šprtat na státní zkoušky na novou el. mašinu – lokomotivu. Tak jsme jeli s manželkou nakonec sami.

Podle předpovědi počasí bude celý víkend pršet. Ráno v pátek je však slunečno. Plně naloženi a s vypůjčeným foťákem od Rumka vyjíždíme v 8:00 směrem na Žilinu. Cesta ubíhá v klidu a první vážné stoupání na Mosty u Jablunkova ani nevnímáme jako zátěž. Na celnici pokecám s celníkem, který nechtěl ani vidět pasy a ještě nám popřál šťastnou cestu.
Přes Čadcu se to teď jede parádně, co tu zprovoznili ten nový obchvat. Šlapeme si v klidečku po staré silnici. Jen občas nás objede nějaký místní automobilista. V pohodě také zdravíme protijedoucí tandém aniž bychom museli mít strach, že mi napřaženou ruku ustřelí nějaký kamion nebo že sjedu z krajnice do řeky Kysuce. Na hlavní tah najíždíme až kousek před Kysuckým Novým Mestom, ale i tak se jede dobře, protože kolem silnice je široký odstavný pruh a tím pádem se nikomu nepleteme pod kola.
Těsně před Žilinou se zastavujeme v motorestu Anita na halůšky a kávu. Na tachometru máme ujeto 60 km a jsme v „sedle“ 3 hodiny. Odpočíváme tu skoro hodinu. Po přestávce hledáme odbočku na starou silnici směr Terchová, ale nenacházíme ji a už po novém obchvatu Žiliny jedeme po druhém břehu Váhu. Sice jsme tudy původně jet nechtěli, ale v odstavném pruhu se jede dobře. Na původní silnici se napojujeme v Tepličce n. Váhom. Tady se jede špatně! Silnice je rozbitá, zaprášená a šoféři si ji pletou se závodní dráhou. Máme co dělat, abychom se nedostali pod kola nějakého předjíždějícího blbce nebo abychom nezůstali zapíchnutí v nějakém rigolu. K tomu všemu nás bolí žaludek po omaštěných halůškách. Před Gbelany vidíme obrovskou halu KIA - motors. Něco tak velkého jsem ještě nikdy neviděl. Tím myslím tovární budovu.
Míjíme Varín a sledujeme v dáli hrad Strečno. Silnice je pořád zaprášená, ale širší. V dědině Belá už Erču začalo bolet koleno, zrovna to druhé, které nemá v bandáži. Ke slovu přichází stahovací obvaz. Přitom ji pořád bolí žaludek, tak si tu kupujeme malé pivo, které působí jako zázračný lék. Břicho už po chvilce nebolí.
Z odbočky na Lutiši už vede konečně pořádná silnice s novým asfaltovým kobercem až do Terchové. V ní jsme ve 14:00 po ujetých 86 km za stále slunečného počasí.

Po ubytování se v soukromí (v penziónku jsme úplně sami) jedeme autobusem do Bieleho Potoka k hotelu Diery, odkud chceme projít naučnou stezku : Dolné a Horné Diery – Štefanová. Ale už za jízdy v autobusu venku leje jako z konve. Usedáme ve stylové kolibě při pivečku ke krbu a čekáme na konec přeháňky. Po vypití piva už kráčíme za sucha krásnými soutěskami a fotíme vše, co se nám líbí. Chceme jít na Horné Diery, ale už zase leje. Uchylujeme se do bufetu ve staré dřevěnici a po mírném utišení slejváku zkracujeme dnešní procházku a končíme ve Štefanové, odkud jdeme pěšky do Terchové. I přesto jsme spokojeni a po asi 8 km tůrce si kupujeme sedmičku Nitranského knieža za 35,90 Sk !!!
Po večeři a po vypitém vínečku usínáme. V noci se občas budím. Terchová žije i v noci. Je tu dost hlučno.

Ráno zase leje. Čekáme majitele. Má přijít v 7:30 a domluvit se na zbytku platby za ubytování, ale nepřichází.
Po nákupu a snídani si vycházíme na prohlídku Terchové. V kostele se díváme na vyřezávaný betlém a fotíme zajímavé domečky. Přestalo pršet. Rozhodujeme se pro menší asi tří hodinovou tůru na Boboty.
To nevíme, co nás ještě čeká. 2 hodiny neustále stoupáme vzhůru, občas po řetězech s propastí za zády. Zpět není cesty! Musíme dál! Začíná jemně pršet, ale je teplo. Skály však kloužou i řetězy v rukou. Erča začíná mít dost a já se nechci dívat vlevo ani vpravo. Všude kolem nás jsou hluboké asi 100 metrové strže a my jdeme po půl metrové pěšince. Konečně jsme se dostali do lesního porostu a chodník je už široký a neklouže. Pořád ale stoupáme. Občas vyjdeme na vyhlídku, ale pro stoupající páru z lesů nic nevidíme. Konečně jsme na vrcholu Boboty – 1086 m.n.m. Výhledy žadné. Jsme v lese. Spouštíme se dolů do sedla Vrchpodžiar – 745 m.n.m. Asi na kilometrovém úseku musíme klesnout o více jak 300 metrů po blátivé stezce jdoucí kolmo z vrstevnice! Tady jde o hubu! Chytáme se i stébla!
Konečně vycházíme z lesa a před námi jsou louky s květinami a nad tím vším stojí dominanta kraje – Malý Rozutec. Moc se mi to tu líbí. Fotím, fotím a zase fotím.
Rychle seběhneme do Štefanové, dole si dáme vrcholové pivo a usedáme do vyhlídkového vláčku, se kterým se podíváme i pod lanovku na Pasekách a pak rychle za majitelem našeho ubytování domluvit se na zítřejším odjezdu a platbě. Za poskytnutou reklamu na mých stránkách získávám od pána Ševčíka slevu na ubytování. Pak si dáváme obědovečeři a po návratu do penziónu se spouští déšť a prší až do druhého dne.

V neděli se loučíme s majitelem a s pláštěnkami na sobě vyjíždíme za deště v 9:15 směrem na Lutiš. Po 11 km toto sedlo zdoláváme už bez pláštěnek a zbytek cesty až do Třince už neprší. Jede se v pohodě. Provoz je slabý a nám km rychle ubíhají. Ve 13:45 jsme po 72 km a bez jakékoli poruchy či nehody doma. Jsme skvělí a víkend se dá považovat za úspěšný.
Celkem jsme ujeli 158 km a průměrná rychlost byla 19,5 km/h, což je velice dobré na plně naložená kola. 1. etapu dlouhou 86 km jsme ujeli za 5 hodin + hodinu přestávky na oběd. Projeli jsme jedním horským předělem. 2. etapu dlouhou 72 km jsme ujeli za 4,5 hodiny bez přestávky! Na trase jsme zdolali dva horské předěly.