Nízké Beskydy a Bukovské vrchy (Poloniny)
Jedeme na pověstné východní Slovensko. Rozhodli jsme se navštívit a poznat zdejší rozlehlé a opuštěné, ale o to krásnější hory. S realitou se poprvé setkáváme v Kysaku, kde vystupujme z nočního rychlíku Cassovia. Vývěska na místním nádraží hlásí, že trať do Prešova má výluku. Náhradní autobusy sice jezdí, ale pouze za některé vlaky. Náš přípoj je, jak jinak, bez náhrady. Hodinu tedy čekáme, což si v Prešově vynahrazujeme sprintem na autobusové nádraží. Dobíháme již se rozjíždějící bus do Svidníku.
Z přeplněného autobusu vyskakujeme ve vesničce Nižný Komárnik. Máme za sebou cestu školním spojem, který vezl cikánské děti ze školy ve Svidníku do okolních osad. Jsou dotěrné a neustále somrují. David jim rozdělil svou čokoládu, což ještě zvýšilo jejich zájem. Inu, turisté sem zrovna moc často nejezdí.
Pomalu stoupáme po zarůstající asfaltové silničce. Po chvíli se kolem nás objevují první kusy bojové techniky Vojenského přírodního muzea na Dukle. Spolu s gigantickým udržovaným památníkem a vojenským hřbitovem jsou němými svědky bojů, které se v září 1944 na Dukle odehrály. Kousek výše na hřebeni stojí mohutná, 49 m vysoká rozhledna s muzeem pohnuté historie tohoto místa. Jsme ve východní části Nízkých Beskyd, krajina tady má charakter vrchoviny a začínáme si zvykat na zdejší všudypřítomné původní bukové lesy s příměsí jedle. Nás čekají ještě asi 2 hodiny po hřebeni bez výraznějších výškových rozdílů. První noc strávíme v nevýrazném sedle Javoriny (570 m).
Probouzíme se do slunného rána, balíme příbytek a vyrážíme vstříc vzdálenému cíli, hoře Kremenec na slovensko-polsko-ukrajinském pomezí. Z mapy víme, že nás čeká více než 110 km pohraničním hřebenem . Brzy se ukazuje, že s přispěním nelehkých batohů to určitě nebude příjemná procházka, ale náročný trek. Úzká stezka je na mnoha místech zarostlá ostružiním a orosenou trávou, terén je bahnitý. Zdoláváme vrchol Klin (687 m) a pozvolna klesáme do lučinatého Čertižského sedla (581 m). Několik set metrů před sedlem ztrácíme cestu definitivně a volíme proto přímý postup mokrou loukou. U hraniční závory sušíme promočené boty, svačíme a plánujeme další postup. Na vrcholu Kameň (857 m) nacházíme pěkně vedenou vrcholovou knihu a razítko. Dle tradice David provádí zápis a já mezitím pořizují několik otisků na zadní stranu mapy. Co je však nepříjemné, dochází nám voda. V mapě zaznačený pramen na Koprivničné selhal a tak nám nezbývá, než dojít na místo s nadějným názvem Vodojem. Zde jsme již úspěšní a ve studni plníme všechny láhve. Cesta pokračuje nádhernou krajinou střídajících se luk a lesů, hory jsou všude, kam oko dohlédne. Kousek od pěšiny objevujeme zachovalý lesní vojenský hřbitov s dřevěnou zvonicí. Večer uleháme pod širák na pokosené louce poblíž Laboreckého sedla.
Ráno nás utvrzuje v tom, že přišla perioda pěkného počasí. Slovenští celníci na sedle upozorňují na náladovost svých polských kolegů. Máme se tedy držet spíše na pravé straně hranice. Po hodině cesty bahnitou pěšinou přicházíme na okraj přírodní rezervace Palotská jedlina, ukázky původního karpatského bukojedlového lesa. Mnohé ze statných stromů jsou starší než dvě stě let. Další cesta hřebenem je poměrně stereotypní, ty tam jsou včerejší výhledy. V poledne vaříme na vysokém hraničním patníku rýži s hovězím masem.
Systém číslování hraničních patníků mě zaujal natolik, že jeho pochopením trávím zbytek dnešní etapy. Mezi dvěma velkými je vždy určitý počet malých, tak asi 15 až 20, ale ani vzdálenost mezi nimi není vždy stejná. Důležité je, že ty velké jsou přibližně co kilometr a mají na sobě číslo, které se spolu se směrem našeho pochodu snižuje. Tato informace přijde vhod, protože poslední rozcestník jsme minuli včera ráno.
Na Balnicu přicházíme se setměním. Na polské straně je rozlehlá louka s hájovnou a "nádražím" karpatské lesní železnice z Komancze do Cisny. Stavíme stan a chystáme se ke spánku, když v tom přichází hajný s nabídkou noclehu v hájovně. S díky odmítáme a po náročném dni rychle usínáme.
Teprve další den si můžeme toto hezké místo pořádně prohlédnout. Na nádraží visí dokonce i jízdní řád a ceník přepravy. V letních měsících vlak vozí turisty, kteří na tato odlehlá místa zavítají, především z polské strany. U nedalekého zdroje plníme láhve a poté pokračujeme hřebenem. Dle patníků usuzuji, že jsme za polovinou cesty. Kousek za Balnicou vstupujeme do Národního parku Poloniny. Ostré stoupání nás přivádí na Černiny (939 m), mapou slibovaný výhled se opět nekoná. Až o něco dále se objevují hřebenové louky odkrývající výhled na nekonečné plochy hor bez jediné známky civilizace. Brzy po poledni odpočíváme na prvním vrcholu přesahujícím tisíc metrů nadmořské výšky, Střepu (1012 m). Hřeben začíná pozvolna klesat, ještě několik hrbů a už se před námi otevírá hluboká sníženina Ruského sedla (785 m). Sedlem prochází zpevněná cesta, která v serpentinách klesá na obě strany. Přespat se dá na travnaté planince přímo na hřebeni nebo kousek níž v zařízené útulně se studánkou. Do večera je však daleko a proto vedeme živou diskuzi o dalším pokračování. Nabízí se pokračovat hřebenem nebo sestup do zaniklé vesnice Ruské. Hřebenovka vypadá lákavě, ale nakonec se rozhodujeme pro druhou variantu a rozhodně nelitujeme. Asi po dvouhodinovém sestupu prosluněnou strání porostlou šípkovými keři se ocitáme ve zvláštním světě, uprostřed bývalé horské vesnice, kterou dnes připomíná jen kaplička obklopená lipami. Obec byla spolu s několika dalšími vystěhována v 80. letech minulého století kvůli výstavbě přehrady Starina. Nedaleko se nachází Terénní stanice NP Poloniny, v jejíž blízkosti je překrásná louka určená k táboření. Lepší místo k dnešnímu noclehu bychom hledali těžko.
Pošmourné ráno nám trochu kazí náladu, ale neprší a tak můžeme pokračovat. Jdeme po modré značce, která vede paralelně s hlavním hřebenem. Úzká stezička vede březovým lesem, procházíme přes sedlo Zálomy a po přibližně hodině cesty přicházíme po rozlehlých pastvinách do první výspy civilizace, zapadlé horské vesničky Runina. V místním konzumu doplníme batohy a opět vzhůru na hřeben. Výstup je proklatě strmý a stezka natolik nevýrazná, že jsme po dvou hodinách rádi, že to máme za sebou. Vrcholu Ďurkovce (1188m) dosahujeme v mlze a za ostrého větru. Zalesněný hřeben s minimem výhledů postupně klesá, mlha ustupuje. Kolem třetí hodiny odpočíváme v Sedle pod Čiertažou, kde byl v plánu nocleh (v sedle je udržovaná útulna). Do setmění však zbývají čtyři hodiny, venku vlezlá zima, tak u pramene jen doplníme vodu a pokračujeme k vysněnému cíli. Po zdolání Čiertaže (1071m ) vstupujeme do přísně chráněné pralesní oblasti Stužica. Divoké okolní scenérie dokresluje temná obloha a výhledy na okolní horské masivy. Na posledním slovenském vrcholu, Kamenná lůka (1200m), se už nezastavujeme, míjíme hraniční patníky s čísly 3, 2, 1 a jsme u cíle. Zde, na úbočí hory Kremenec, ve výšce 1208 m.n.m, kde se střetávají hranice tří států, jmenovitě Slovenska, Polska a Ukrajiny, stojí mohutný mramorový pylon se státními znaky. Ještě si odskočíme na nedaleký vrchol, projdeme se po ukrajinském území, kde toho času platí vízová povinnost a už začínáme sestupovat. Brzy se totiž začne stmívat a do vesnice jsou to ještě dvě hodiny. Nečekaně začalo také pršet. Sestup divokým pralesem se s houstnoucí tmou mění v nezapomenutelný zážitek. Poslední bahnitý sestup jdeme tak říkajíc "po čuchu", ale kolem osmi večer zdárně přicházíme do nejvýchodnější obce Slovenska, Nové Sedlice. V autobusové zastávce si David zalepuje čerstvé puchýře. Dává si ale hodně na čas, a tak mezitím přijíždí policejní vozidlo. Náš noční pohyb asi vzbudil pozornost strážců hranice Evropské unie. Nedůvěřivě si prohlížejí české pasy, ale nakonec nám poradí cestu na turistické tábořiště, které je asi 2 km chůze údolím. Má baterka už mele z posledního, ale kolem desáté nacházíme rozlehlý dřevěný altán, ani nemusíme stavět stan.
Ráno nemusíme spěchat, autobus jede až ve dvanáct hodin. Prohlížíme si tento kout slovenské země. Vesnice sevřená v horách, do nejbližšího města dvě hodiny jízdy autobusem, do Bratislavy takřka celý den. Turisté sem zavítají jen zřídka a zdejší lidé žijí poklidně, jako před desetiletími.
Chcete-li na Slovensku poznat víc než jen Tatry a Fatru, zvažte dlouhou cestu a vypravte se do Polonin. Hory na samém východě vás okouzlí svou opuštěností, nádhernou divokou přírodou a zapadlými vesnicemi s dřevěnými kostelíky. Útulen a tábořišť je dostatek a k orientaci poslouží nejlépe nově vydané mapové listy číslo 162 a 163 z VKÚ Harmanec.
