Cykloprázdniny 2005

Aneb dva tisíce kilometrů pěti evropskými státy!

Koncem června přijíždím z horolezeckého kurzu na Vysočině a David, můj dlouholetý cestovatelský souputník, úspěšně skládá poslední zkoušku letního semestru. Začínají tři měsíce volna, období, které nám, vysokoškolákům, leckdo závidí. A protože ani my nebudeme studovat věčně, chceme léto prožít naplno. Letos spojíme příjemné a užitečným, ze sedel našich ořů poznáme kus Evropy, jako dobrovolníci pomůžeme s ochranou přírody a ještě ke všemu nasajeme atmosféru Balkánu v rakouské metropoli. Nevěříte ?
Nabitý program cesty si žádá včasný odjezd. Ještě předtím instalujeme na oba kola přední nosiče a dokupujeme brašny. Díky tomu, že se nebudeme pohybovat jen na kolech, musíme přibalit i tak necyklistickou výbavu, jako jsou montérky, pohorky a dokonce gumáky. Ale nepředbíhejme.

V pondělí 4.7. za nádherného, ale nepříjemně horkého rána ukrajujeme první kilometry směrem k hraničnímu přechodu Mosty u Jablunkova. Hmotnost mého kola s bagáží se nepříjemně blíží padesáti kilogramům. Davidův letitý stroj, přezdívaný Bílý Tygr, sice prošel nedávno generální opravou, ale i tak nás oba neopouštějí pochyby o spolehlivosti vetchého veterána. Obtěžkaná favoritka s výrazně silničními převody se však prozatím statečně pere s kopcovitými Beskydami. Po přejezdu sedla Semeteš ve slovenských Javornících klesáme do údolí Váhu a na dlouhých rovinatých úsecích je naopak větší setrvačnost výhodou.
V Dubnici nad Váhom navštěvujeme Káťu. Davidova spolužačka se zrovna učí na zkoušku, a tak uvítá dva zpocené cyklisty jako rozptýlení. Za pozvání na zmrzlinu nám nabízí možnost přespat. Tuto alternativu s povděkem přijímáme, pod stanem toho naspíme ještě dost a dost. Další den společně podnikáme výstup na dominantu okolí, horu Vápeč ve Stražovských vrších, připomínající známý Velký Rozsutec na Malé Fatře. Odpoledne se s milou hostitelkou loučíme, sedláme kola a vyjíždíme směr Bratislava.
Po deštivé noci pod hradem Beckov si ráno tuto ruinu prohlížíme. Chladné počasí nás provází po celý zbytek dne. Na sídlišti v Piešťanech lepíme první defekt mého zadního kola. Jedeme po okresních cestách s minimálním provozem mezi úrodnými poli jižního Slovenska. Cesta pěkně ubíhá, jenže. Před Trnavou zas defekt. Opět ZADNÍ kolo !!! Zuřím. Celý sled úkonů znovu: odpojit všechny brašny, vyndat kolo, zaprasit se od čerstvě namazaného řetězu, najít, nebo spíš nenajít příčinu problému, vyměnit duši, narvat ten malý plášť na velký ráfek, napumpovat, usadit kolo do rámu (podruhé se zaprasit od řetězu) a konečně všechny brašny znova navázat na kolo. Kdybych věděl, kolik těch defektů ještě bude, tak to vzdávám už třetí den :)) Zbytek dne trávím úvahami nad tím, proč auto ujede desetitisíce kilometrů bez defektu a já musím lepit dvakrát za den. A to má dokonce čtyři kola !!!

Přijíždíme do prosluněné Bratislavy. Kolem prezidentského paláce se dostáváme do historického centra města, které si zběžně prohlížíme. Rovněž hrad si nemůžeme nechat ujít. Po působivé vyhlídce na Dunaj a monstrózní Petržalku vaříme v parku oběd. David uplatňuje své nesporné kuchařské kvality a výsledek je vskutku originální. Bude se podávat rýže s rybí konzervou. Důležité je přeci zažehnat hlad. Nocleh máme předběžně slíbený u Caby, jenže věc mám dva háčky. Jednak nevíme, ve kterém paneláku bydlí, ale co je horší, Caby, rovněž Davidova spolužačka, je toho času ještě v Praze. Pomocí SMS domlouváme sraz v deset večer u Tesca a volné odpoledne trávíme vyjížďkou na Devín, hrad nad soutokem Dunaje a Moravy. Neskutečně obří Tesco Petržalka nacházíme bez problému i pod rouškou noci a Caby nás naštěstí nenechává napospas divoké slovenské metropoli. Kdo viděl Eurotrip, ví, o čem mluvím. Stanování v srdci této urbanistické džungle by bylo pravděpodobně dost akční.
Slovensko je za námi a těšíme se do Maďarska. K hraničnímu přechodu Rajka jedeme po překrásné Dunajské cyklostezce. Lije. Schováváme se až pod střechou obchodu ve městě s poměrně snadno zapamatovatelným jménem, totiž Mosonmagyaróvár. Po hodince přestává, pokračujeme liduprázdnou, zemědělsky využívanou, ale zajímavou krajinou. Naším postupným cílem je nyní unikátní Neziderské jezero na rakousko-maďarském pomezí s rozsáhlými mokřadními biotopy. Oblast je protkána vyhlášenými rakouskými cyklostezkami s perfektním značením a povrchem, které rádi využijeme. Upravené vesničky, vinice, takřka idylická krajina. My však hladovíme. David jakožto velitel stravování zásadně podcenil mou relevantní informaci o víkendové provozní době místních obchodů a nenakoupil dostatečné zásoby. V sobotu ještě čerpáme z vlastních tukových zásob, ale nedělní ráno slibuje energetickou nouzi. Otevřená restaurační zařízení jsme prohlásili za nestudentsky drahá a rozhodli se vydržet. Kolem čtvrté hodiny odpolední vaříme zbytek jinak nepoživatelné hrachové kaše, kterou jsme ozvláštnili přikusováním na poli vykopané, pod okapem omyté plodiny. S odstupem času se David přiklonil k názoru, že se jednalo o nezralou cukrovou řepu.
K večeru dojíždíme k jižním předměstím Vídně a hledáme nocležiště, abychom mohli zítra včas vyrazit do centra města. Přiblížil se jeden z vrcholů naší cesty. David, student medicíny, má totiž možnost rozšířit si své obzory na srpnové stáži ve Skopje. Makedonie je ovšem jedinou evropskou zemí s vízovou povinností, navíc nemá ambasádu v Praze. Proto Vídeň. Ráno se podá žádost, zaplatí tučný poplatek a odpoledne je vízum vaše. Tolik teorie. S ranním kuropěním balíme stan postavený v lesíku mezi letištěm a Dunajem a šlapeme do víru velkoměsta. Ambasádu nacházíme snadno, v blízkém parku zakládáme přechodný tábor, ještě nezbytná hygiena v kašně a může vyrazit pro vysněný doklad. Po hodině přichází naprosto zdrcen. Ambasador je nekompromisní, nedošel zvací dopis a tudíž vízum nedostane. Situace je prekérní a zdá se, že naše osmidenní snažení nedojde naplnění. Jedinou šancí je získat zvací dopis, který snad už mají na fakultě v Hradci Králové, naštěstí stačí faxová kopie. Dlouhý, důrazný a velice drahý telefonát (z mého mobilu) dává úřednický šiml do pohybu a po šesti hodinách čekání, které trávím lepením nahromaděných duší, je vízum na světě. Hurá !!! Odpolední prohlídka města je zpříjemněna bouřkou a navečer nabíráme směr Česká republika.
Příjezd do rodného státu mi paradoxně způsobuje depresi. Po necelém týdnu stráveném v pěkném Rakousku mě ničí pohled na děravé silnice, zahnojený Hevlín a tragicky značené cyklostezky. No jo, zase doma. Cesta mezi jihomoravskými vinicemi ubíhá rychle. Navštěvujeme Lednicko - valtický areál, pak míříme na severovýchod, směr Uherské Hradiště. Na náměstí si dopřáváme dlouhý polední odpočinek, ovocem doplňujeme vitamíny. v nedaleké Ostrožské Nové Vsi svlažujeme svá těla v průzračné vytěžené štěrkovně. Navečer nás vítá sympatická Jana, do třetice studentka medicíny. Ještě stihneme projížďku na kanoi po Moravě a Baťově kanálu, který teče hned za domkem jejich rodičů.
Stoupáme do bělokarpatských strání, dnešní etapa bude krátká, proto jsem se rozhodl oživit ji výjezdem na Velkou Javorinu, nejvyšší vrch Bílých Karpat (970m). David kamenité stoupání vynechává a potkáváme se až pozdě odpoledne. Už jsme na cestě dvanáct dní a těšíme se na změnu.

Na tachometru svítí 1039 kilometrů a my jsme právě dojeli na přírodní základnu Hnutí Brontosaurus v Žítkové - Hutích. S úlevou odlehčujeme kolům a ukládáme je na dva týdny do stodoly. Budeme pomáhat s čištěním přírodní rezervace, kosit louky, sušit a stahovat seno, ale také zpívat u ohně a poznávat nové lidi, kteří chtějí rovněž přiložit ruku k dílu.Jsme zde třetím rokem a věřím , že ne naposledy. Překrásná krajina a pohostinní horalé nám již dávno učarovali. Příčinou a zároveň výsledkem našeho snažení je výskyt vzácných druhů mokřadních orchidejí, které by jinak vytlačily agresivnější rostliny.

Tábor končí, ale naše štace ještě zdaleka ne. Rozhodujeme se o dalším pokračování. David se chce určitě zúčastnit závěrečné pitky, dokosné. V tom případě bychom ale nestihli na kolech dojet na Šumavu. Volíme tedy kompromis, já vyjíždím o den dřív podle původního plánu a David, až oslaví úspěšnou senoseč, vyrazí směr Český Těšín, zaparkuje oře a dojede na Šumavu vlakem. To by mělo klapnout. Bílý Tygr toho už má stejně po krk.
Čeká mě náročná pasáž cesty. Za tři a půl dne bych měl ujet kolem pěti set kilometrů. Jako naschvál zrovna padají teplotní rekordy. Včera jsem ujel 150 km, vypil asi šest litrů vody a večer se dostavily křeče. Dneska mě to čeká znova. Stereotypní krajinu jižní Moravy střídá překrásná Česká Kanada. Rozlohou nevelké území v cípu Jihočeského kraje je turisty teprve objevováno. Projíždím Třeboňskou pánví a na obzoru se rýsují první šumavské kopce. Přespím na zastrčeném tábořišti v blízkosti Lipenské přehrady. Ráno opanovalo Šumavu nevlídné počasí, je chladno a mrholí. Stoupám po cyklostezce mezi rašeliništi k turistickému hraničnímu přechodu Bučina. V sedle je dřevěný přístřešek, ideální místo pro přípravu jednoduchého oběda. Krátce po poledni vjíždím do Bavorska, následuje dlouhatánský sjezd do městečka Graffenau. V podvečer se zde setkávám se zbytkem skupiny.
Spolu s německými kolegy budeme v následujících šesti dnech zacelovat příkop na hraniční slati Martkfilz, který v minulosti vyznačoval hranici obou států. Rozděluje však také zranitelný ekosystém tohoto vrchoviště a způsobuje odtok vody. Celý projekt je připraven s pověstnou německou precizností. Pořádající organizace Bergwaldprojekt má k dispozici vlastní mikrobusy a kuchaře, pomáhají nám profesionální dřevorubci, průběh prací osobně kontroluje ředitel Národního parku Bavorský Les. Týden však utekl jako voda, loučíme se s příjemnými německými hostiteli, česká část skupiny "emigruje" brzy ráno na autobus do Modravy a já se vydávám na poslední část své cyklocesty.
Již dříve jsem poznal kouzlo Šumavy a bylo mým snem projet toto pohoří na kole. Teď nastal ideální čas jej realizovat. Jedu po bavorské straně do města Zwiesel, pak stoupám na Železnou Rudu. Dostávám hlad a tak s povděkem nakupuji v prvním českém obchodě potraviny na zbytek cesty. Vařím vydatný oběd a syt se vydávám vstříc nádherným šumavským cyklostezkám. Po několikakilometrovém výrazném kopci zdolávám Sedlo Plesné. Odměnou je příjemný sjezd k jezeru Laka, jednomu z pěti ledovcových jezer tohoto horstva. Zádumčivé jezero mi v odpoledním slunci poskytuje zajímavé fotografické náměty. Přes Prášily dojíždím do kempu v Antýglu.
Stoupání kolem Tříjezerní slatě mě přivádí do srdce národního parku. Mám namířeno na Poledník, nejvyšší cyklisticky dostupný vrchol Šumavy. K dominantní rozhledně ve výšce 1315 m.n.m. přijíždím jako vůbec první dnešní návštěvník. Je již otevřeno a nic mi nebrání vychutnat si daleké rozhledy z 37 metrů vysoké bývalé radarové věže. Po poledni projíždím Filipovou Hutí, nevýše položenou obcí v České republice. Zajímavým technickým unikátem je Schwarzenberský plavební kanál. Jeho trasu sleduje cyklostezka až do Zadní Zvonkové, zapadlé vesničky na pravém břehu Lipenské nádrže. Tady kanál odbočuje na rakouskou stranu, do Dunaje. Projíždím mezi pastvinami dobytka vyplňujícími rozlehlá území tohoto břehu Lipna. Před večerní přeháňkou se ukrývám v cyklistickém přístřešku, vařím večeři a na blízké louce také naposledy stavím svůj spolehlivý stan.
Ráno vstávám poměrně brzy, před sedmou hodinou mám sbaleno a vyrážím do závěrečné, dvoudenní etapy. Rozhoduji se alespoň zevrubně projet neznámé Novohradské hory. Za Dolním Dvořištěm mě čeká rozlohou malé, ale krajinářsky výjimečné pohoří. Určitě se sem budu chtít někdy vrátit, abych lépe poznal tento zapomenutý kus pohraničí.

Jsou tři hodiny odpoledne a já přijíždím do cíle své více než měsíční cesty, Českých Budějovic. O několik minut později odpočívám na historickém náměstí, prožívám smíšené pocity s převládajícím uvolněním a fotím poslední snímky. Ve zbytku dne mne čeká přesun rychlíkem č. 663 Rožmberk do Bohumína a noční třicetikilometrový úsek domů. Před druhou hodinou ranní mohu cestu prohlásit za ukončenou.

Co říci závěrem ? Za 37 dnů jsme dílem společně a dílem sám ujel v 19-ti cyklistických dnech 1925 kilometrů, což představuje 101,3 km denního průměru. Postihlo mě 7 defektů, 5 zadního kola a 2 předního. Davida postihl jediný těsně před koncem cesty. Jiné závady se neobjevily, nepočítám-li jeden prasklý drát zadního kola, který neomezoval v jízdě. Celou cestu hodnotím veskrze pozitivně, zejména bych vyzdvihl střídání cestovních úseků a práce v přírodě, cesta proto vůbec nevyzněla jednotvárně, ale jako smysluplná a příjemně strávená část letních prázdnin.

jankarpeta@seznam.cz