Tajemství na Třinecku - Banderovci! Na tento článek máme reakce! Čtěte dole.
Víte, kdo byli Banderovci?Nevíte? To se musíme vrátit do historie na konec II. světové války a období asi 5 let po ní.
Slovník stroze říká, že to byli ozbrojení ukrajinští povstalci bojující za samostatnost Ukrajiny. Jméno získali po svém vůdci Banderovi.
Z Polska a z okolních států se k nám (celé území Československa) po válce dostávaly ozbrojené bandy, které kradly, loupily a pálily obydlí. Jejich členové se nehanbili ani vraždit. Byli to kriminální živly a žoldáci, kteří si neuměli zvyknout na dobu míru a válečné zlozvyky používali i nadále. Samozřejmě do toho pletli i politiku. Naši armádě a policii trvalo několik let než je vymýtili.
Ale k současnosti.
Využívám slunečného a teplého odpoledne a jedu si vyfotit jednu z nejstarších částí Třince - Borek, kde jsou ještě dřevěnice, ve kterých bydlí třinečtí občané. Ptám se majitelů, zda si mohu domky vyfotit a během fotografování se dozvídám, že jsou vlastně poslední dvě na Borku a že jsou přibližně 130 let staré.
Vypadají zajímavě s obrovskými plynojemy od Třineckých železáren v pozadí.
Mám nafoceno a co dál? Rozhoduji se pro malou vyjížďku do pohraničí. Kojkovice a Horní Lištná jsou části Třince, ale i hranice s Polskem. Nyní je to obydlené území, ale při návratu do minulosti, když stojím v aleji stromů a sleduji hraniční hory, mi v hlavě začíná pracovat fantazie.
Zaměřuji se na starší zemědělskou usedlost a hned vidím temnou noc a majitelé statku bránicí si svůj majetek i holé životy proti bandě hrdlořezů, proti Banderovcům. Nikde žádná pomoc! Nejbližší posádka armády je až v Těšíně. a k sousedům je to skoro půl hodiny.
Muselo to tu být dost smutné místo i alej, ve které stojím, mi připomíná začátek českého seriálu o Majorovi Zemanovi, který se po válce vrací do své rodné vesnice právě takovou alejí.
Pokračuji po banderovských stopách a jedu po malé silničce lemující hranice mezi Polskem a Českou republikou. Jsem na cestě patřící nikomu? Z jedné strany označníky se zákazem překročení hranice v polštině a na druhé straně to samé v jazyce českém.
Dělám tedy kroky na obě strany a čekám zásah pohraničníků, ale zapomněl jsem , že jsme již v EU. Nikdo nikde, jenom žába v louži na mě divně kouká jedním okem. Že by přeci tajný agent?
Pokračuji tedy k celnici v Horní Lištné. Na obou stranách jsou různé stánky s občerstvením a tak se osvěžuji jedním čepovaným pivkem. Je skvělé, ale začíná se blýskat a hřmět! Ohlížím se za sebe na hranici, jestli to není banderovská palba, ale není. Černé mraky jsou toho příčinou. Rychle nasedám na kolo a po zcela nové komunikaci sjíždím do údolí, ve kterém leží hutnický Třinec.
Je večer a po 18 km jsem již doma a stahuji fotky do počítače. Jsem rád, že jsem nikde nenatrefil na bandu divokých Banderovců.
Po několika dnech jsem si ověřoval, zda tyto bandy působily i na třinecku, ale nejspíš ne. Nenašel jsem o tom žádné informace.
11.5.2006 Na článek glosuje Vladek Drahoš z Bánské Bystrice (Slovensko).
Ten Tvůj popis cesty jsi výborně spojil s poučením o Banderovcích. Termín
"až 5 let po válce" mi nabízí jedno možné vysvětlení našeho záhadného
setkání.
Buď na podzim 1950 nebo na jaře příštího roku jsme sami dva s manželkou šli
po zelené značce z Harmance přes Krásný kopec k nynějšímu horskému hotelu
Králova studna (přes 1200 m n.m.) tady ve Velké Fatře.
Najednou se zčista jasna před námi objevil chlap na koni. Oblečený jak ve
válečných filmech partizán. Na hlavě čepici se štítkem, v jaké portretovali
Lenina. Ale hlavně: přes rameno samopal.
Na koni šel volným krokem řídkým lesem kolmo na turistický chodník. Nikoho
dalšího nebylo vidět.
Nikde v okolí nebyli žádní filmaři, takže tato možnost byla hned vyloučena.
Proto první další, co mi napadlo, bylo: Banderovec. Nebo pytlák?
Ten chlap nás viděl zrovna tak jako my jeho. Přejel okolo nás mlčky a zmizel
v lese.
Řeknu ti, oddychli jsme si. Tehdy sice mnoho turistů nechodilo, ale nikdy
nikdo z nich o podobném setkání se záhadným jezdcem se samopalem nehovořil.
Takže záhada zůstává i po 56 letech nerozřešena.
